Dnes nám stačí jedno kliknutí na telefonu, abychom věděli, co se děje ve světě nebo v naší obci. Ale jak se informace šířily v dobách, kdy neexistoval internet, rozhlas byl v plenkách a v každé kapse nevibroval mobil? V Habartově (tehdy Haberspirku) třicátých let tuto roli „chodícího internetu“ zastával Johann „Hans“ Krautmann.
Při pohledu na starou fotografii vidíme muže v „uniformě“ s bubnem. Není to muzikant z kapely, ale jedna z nejdůležitějších osob ve městě – obecní bubeník a ponocný. Jeho příběh, zachycený v dobových kronikách, nám otevírá okno do fascinující doby, kdy se starý svět vesnických tradic začal mísit s mrazivou předzvěstí moderní války.
Hlas, který nešel přeslechnout
Funkce, kterou Hans Krautmann zastával, byla v dřívějších dobách klíčová. Být obecním bubeníkem (v originále Austrommler) neznamenalo jen dělat hluk. Byl to úřední komunikační kanál.
Když starosta nebo obecní rada vydali nové nařízení, bubeník prošel městem, na určených místech zabubnoval, aby získal pozornost, a poté hlasitě přečetl zprávu. Mohlo jít o cokoliv – od termínu očkování dobytka přes vyhlášení dražby až po mobilizaci.
Zároveň zastával funkci ponocného (Nachtwächter). Zatímco město spalo, on bděl. Jeho úkolem nebylo jen hlásit čas, ale především hlídat bezpečnost – kontrolovat, zda někde nehoří (což byla u tehdejších topení a dřevěných staveb noční můra všech obcí) a zda se kolem domů neochomýtají zloději.
Mrazivé proroctví roku 1936
Hans Krautmann však ve 30. letech nevybubnovával jen běžné zprávy. Dokumenty nám dochovaly jedno konkrétní hlášení z konce srpna 1936, ze kterého i dnes mrazí. Dva roky před Mnichovskou dohodou a tři roky před vypuknutím druhé světové války musel Hans obyvatelům Habartova oznámit, že se blíží zlé časy.
Bylo nařízeno vyklizení půd od harampádí („Entrümpelung“). Důvod? Civilní protiletecká obrana. Majitelé domů si museli na půdách připravit zásoby písku a vody, aby mohli okamžitě hasit zápalné bomby v případě náletu. Představte si ten kontrast – starý ponocný, symbol starých časů, kráčí ulicí a oznamuje příchod moderní, ničivé války.
Konec jedné éry
Dne 15. září 1936 Hans Krautmann svou službu ukončil. Úřední záznam stroze konstatuje, že byl propuštěn pro vysoké stáří. Obec se k němu však zachovala slušně a přiznala mu tzv. „Gnadenpension“ (výsluhovou penzi z milosti).
Zajímavou osobou je i jeho nástupce, Josef Klügl, který nastoupil 12. října téhož roku. Ten se ale musel vzdát svého mandátu obecního radního, neboť zákon nebo obecní pravidla pravděpodobně neumožňovala, aby byl člověk zároveň zaměstnancem obce (podřízeným) a členem obecní rady (nadřízeným orgánem, který o zaměstnancích rozhoduje). Byla to inkompatibilita funkcí (střet zájmů).
Hansova zářivá pleš: Historka na závěr
Hans Krautmann ale nebyl jen nositelem špatných zpráv. Mezi lidmi byl známý jako „rázovitá figurka“ a vtipálek. Původním povoláním malíř pokojů a později havíř na dolech Adolf a Žofie si uměl udělat legraci i sám ze sebe. Traduje se o něm jedna půvabná historka, která dokonale ilustruje jeho povahu.
Jednoho slunného dne si to Hans štrádoval po návsi. Jeho úctyhodná pleš zářila do dálky. Když míjel dům svého kamaráda Martina, ten se na něj z okna zavolal: „Kamže to jdeš, Hansi?“ Hans odpověděl: „Oholit se.“ Martin se zeptal: „A kde se necháváš holit?“ (Myslel tím samozřejmě, ke kterému holiči jde).
Jenže Hans si otázku vztáhl na svou dokonale vyleštěnou hlavu, kde už nebylo co stříhat, a odpověděl svým typickým, jadrným způsobem: „Na prdeli!“ …a kráčel si po svých dál.
Hans Krautmann byl víc než jen jméno v kronice. Byl to člověk, který svým bubnem udával rytmus života v Habartově v dobách dobrých i zlých.
Zdroj: archiv autora.
