Před první světovou válkou hostovala v Habersbirku především kočovná kina, a to v rámci pořádání církevních festivalů. A protože se kino stalo oblíbeným kulturním prvkem ve městě, s velmi dobrou návštěvností, schválila dne 2. ledna 1918 schůze výboru komunity žádost jistého Josefa Hojera, Haberspirk č. 84, o získání licence na provoz kamenného kina. Josef Hojer, syn bývalého starosty, vystudoval chebskou lesní školu a byl dobrým přítelem majitele chebského ústředního kina, Maxe Pragera.
Na zasedání městské správy dne 29. července 1920 bylo rozhodnuto o pronájmu válečné kuchyně Karlovi Maierovi pro kinematografické účely (Karl Maier byl synem těžebního inspektora). Avšak následná jednání zřejmě nevedla k dohodě, neboť dne 19. října 1920 se městská rada rozhodla zřídit městské kino, jehož čistý výtěžek měl být použit na podporu válečných zraněných, vdov a sirotků.
Do výboru kina byli zvoleni starší učitel König, pastor Ewen, Karl Köhler, Josef Hojer a Josef Hampl. Prvním výkonným ředitelem společnosti byl Karl Köhler. Válečná kuchyně měla být přeměněna na kino. A tak 2. května 1921 vydal okresní politický úřad pod spisovou značkou 5351/2 povolení k provozování kina.
Než byla dokončena přestavba původní budovy tzv. válečné kuchyně, fungovalo kino v restauraci Albert a návštěvnost byla vždy velmi dobrá. Promítačky byly umístěny v šatně.
Když byla dokončena přestavba válečné kuchyně, kino se přestěhovalo do vlastního domova, sál měl 308 očíslovaných míst. Cena sedadel byla 2–6 korun. Představení se konala v sobotu, neděli a ve svátky, ale také v některé dny v týdnu. V roce 1923 byla návštěvnost špatná, zaměstnanci kina (váleční příbuzní a vdovy) pracovali 3 měsíce bez výplaty. Obec odpustila kinu platby za dodávku elektřiny po dobu 3 měsíců žádné platby. Nicméně poté se kino těšilo velké oblibě.
Rok 1930 byl opět ve znamení špatné návštěvnosti kina. Důvodem bylo zastaralé technické vybavení. V jiných kinech v okolí bylo již všude instalováno zvukové filmové vybavení. Tato kina byla plně obsazená, ale kino v Haberspirku zelo prázdnotou.
14. listopadu 1931 se městská rada rozhodla zakoupit zvukovou promítačku. Ta měla stát 63760 korun. Proti takové investici se postavili někteří obyvatelé obce, zejména se jednalo o sdružení místních zemědělců, kteří vznesli námitky proti novému výdaji. Na nákup se proto počkalo až do 10. července 1933, kdy bylo rozhodnuto o koupi vybavení od Phillipps AG, které stálo 26 000 korun. Do doby, než došlo k instalaci nové technologie dostávali zaměstnanci kina pouze 50% plau, dokud nebylo nové zařízení plně zaplaceno. První promítání zvukového filmu proběhlo 3. září 1933 a všechna sedadla byla vyprodána čtyřikrát. Ten den bylo na vstupném vybráno kolem 5 000 Kč. Návštěva vzrostla, dobrá návštěva pokračovala.
Perlička a zpověď tehdejšího obyvatele obce:
„Za své nejlepší životní okamžiky vděčím kinu,“ řekl Müller! „Proč, řekl jeho přítel, vím, že jsi nikdy nechodil do kina?“ Müller odpověděl: „Ne já, ale moje žena!“
