Historie malebného Haberspirku je úzce spjata s jeho kostelem svaté Anny. Co začalo jako šlechetný dar, se postupem času proměnilo v drama plné finančních problémů, právních bojů a neuvěřitelné komunitní síly. Pojďme se podívat, jak to vlastně celé bylo.
Co je to patronát a jak se zrodily potíže?
Představte si, že hrabě Julius Heinrich von Pisnitz nechal v roce 1766 postavit kapli. To byl základ. O dvacet let později, v roce 1786, jeho neteř, hraběnka Marie von Auersperg, povýšila kapli na tzv. „lokalii“ a na kostel převedla docela tučný obnos – 6 000 zlatých. Tím se stala patronkou kostela. Patronát je vlastně taková role, kdy šlechtic nebo zámožný člověk finančně podporuje kostel a na oplátku má určitá práva, třeba může navrhovat kněze. Mělo to zajistit kostelu klid a dostatek peněz, ale jak už to tak v životě bývá, někdy se dobré úmysly zvrtnou. Z aktu velkorysosti se brzy stala pořádná zátěž.

Patroni, kteří zklamali: Když se dobročinnost stane břemenem
Už rané dokumenty naznačují, že s patrony byly problémy. Místo péče se objevovalo zanedbávání, což vedlo k tomu, že kostelu chyběly peníze a pomalu chátral. To, co mělo být darem, se proměnilo v noční můru.
- V roce 1832 si Josef Pöpl dokonce protiprávně přivlastnil církevní pozemky.
- Jeho nástupce Adam Pöpl v roce 1856 ohradil i zbytek stavebních pozemků, které patřily kostelu.
- A aby toho nebylo málo, v roce 1858 patron dokonce odmítal platit úroky z nadačního kapitálu! To už církevní úřady pohrozily právními kroky.
Nejsilnějším příkladem takového zanedbání byla Elise Starck, která se stala patronkou v roce 1886. Navzdory naléhavým prosbám a oficiálním nařízením odmítala platit jakékoli opravy. Dokonce se odvolávala proti rozhodnutím úřadů a neuvěřitelně, v roce 1903 jí dalo Ministerstvo kultu a školství za pravdu! To vyvolalo obrovský spor o samotné patronátní právo a kostel na čas zůstal bez jasného patrona.
Představte si, že v roce 1902 byl kostel popsán jako „zchátralý“, se „děravou“ šindelovou střechou, „nebezpečně popraskanými“ zdmi a celkově „zanedbaný“. Bylo to opravdu žalostné.

Komunita bere osud do vlastních rukou: Odpověď na krizi
Zatímco šlechtici, kteří měli kostel podporovat, selhávali, finanční břemeno spadlo na místní komunitu. Ačkoliv Haberspirk obývaly převážně „chudé rodiny horníků“, právě v nich se probudila neuvěřitelná síla a odhodlání.
Když kostel dosáhl kritického stavu, zrodil se Spolek pro stavbu kostela (Kirchenbauverein). Farář Johann Kwasnitschka, který přišel v srpnu 1902, si okamžitě dal za cíl postavit nový kostel. Spolek neúnavně sháněl dary, a to často za pomoci básní Josefa Bergmanna, které popisovaly zoufalý stav starého kostela a naléhavou potřebu nového. Bylo to, jako když se celá vesnice semkne pro společnou věc.
Nakonec se podařilo získat významné příspěvky i zvenčí:
- Sám císař František Josef I. daroval 1 000 korun.
- Významné peníze přišly i od Spolku svatého Bonifáce z Prahy a Vídně (20 000 a 2 000 korun).
- Přispěly i místní průmyslové podniky a obce jako Haberspirk, Lauterbach, Buckwa a Pürgles.
Vítězství komunity a nový kostel
Úspěšné postavení nového kostela bylo obrovským triumfem komunitního ducha a vytrvalosti. Poslední mše ve starém kostele se konala 9. března 1905 a ten byl následně zbourán. Nový kostel, který se stal symbolem obnovy a růstu, odrážel ekonomický rozvoj Haberspirku, zejména díky „vzkvétajícímu hornictví“, které způsobilo nárůst populace na více než 4 000 katolíků.

Celý tento příběh ukazuje, jak se Haberspirk posunul od závislosti na nespolehlivém patronátu k demokratičtějšímu, i když náročnějšímu způsobu získávání peněz. Spoléhalo se na široké výzvy k charitě, včetně podpory od průmyslových firem, což krásně odráží tehdejší měnící se ekonomickou situaci. Kostel tak nejen přežil, ale stal se i silným odrazem houževnatosti a odhodlání místní komunity.
Je zajímavé sledovat, jak se i v malých obcích odehrávaly tak velké boje o zdroje a jak se nakonec o osud svých památek postarali sami lidé, nemyslíte?